Archív výrazných jevů

Mimořádně jasný cirkumhorizontální oblouk pozoroval Roman Szpuk v pátek 6. června v poledne ve Vimperku. Tento nevšední halový jev lze pozorovat jen pár týdnů kolem letního slunovratu nízko nad jižním obzorem při výšce Slunce alespoň 58°. Zmíněný oblouk vzniká lomem světla v řasovité oblačnosti složené z ledových krystalů ve tvaru destiček, do nichž paprsky vcházejí boční stěnou a vystupují spodní podstavou. Barevný oblouk se přitom táhne rovnoběžně s obzorem ve výšce několika stupňů. Jde o obdobu cirkumzenitálního oblouku, který též poutá pozornost svými živými spektrálními barvami. Cirkumhorizontální oblouk však bývá viditelný hluboko pod Sluncem, a proto je obtížné jej z našich zeměpisných šířek spatřit. Nicméně oproti severním částem České republiky mají jižní hranice výhodu asi 2° (rozdíl v zeměpisné šířce).
I vy můžete své fotografické trofeje nejen halových jevů nahrát přes formulář.
 
Další fotografie cirkumhorizontálního oblouku od Romana Szpuka z 6. 6. 2014
Nová pozorování halových jevů
 

Unikátní možnost zaznamenat dvě různě velké glorioly na stejném místě poskytla webová kamera na Sněžce. Tento ohybový jev vzniká kolem stínu vrženého Sluncem do níže ležící vrstvy mlhy tvořené drobnými vodními kapičkami. Průměr glorioly pak závisí nepřímo úměrně na jejich velikosti. Důležité však je, aby kapičky byly stejně velké.
S odstupem pouhých dvou dnů se letos v srpnu naskytly ideální podmínky záběrům z kamery upevněné na tyči u horní stanice lanovky, jejíž tenký stín téměř nenarušil celistvý tvar glorioly. Z velkostí gloriol promítajících se prakticky shodným směrem bylo možné zpětně určit průměr vodních kapiček prostřednictvím simulací provedených v programu Iris.
V horní polovině složeného snímku je gloriola ze 14. srpna 2012 ze 7:10 hod. SELČ, která vznikla na kapičkách o průměru asi 2,9 µm, menší gloriola vznikla na kapkách o průměru kolem 5 µm, a to 12. srpna 2012 v 7:07 hod.
Fotografie glorioly, kterou nejčastěji spatříme na horách nebo z letadla, můžete nahrát přes tuto stránku.
 
+ Původní sady snímků gloriol z kamery na Sněžce ze 12. 8. 2012 a z 14. 8. 2012
+ Více o gloriolách
 

V červnu a červenci můžeme za soumraku vzácně pozorovat nízko nad severním obzorem jemné struktury nočních svítících oblaků. Jde o nejvýše položenou oblačnost v zemské atmosféře (kolem 85 km), která se v tomto období vytváří nad polárními oblastmi a její nejjižnější výskyty může spatřit i z našeho území. V tu dobu zde teplota paradoxně dosahuje nejnižších hodnot kolem -130 °C, která je však nezbytná pro zformování ledových částeček, z nichž jsou tyto oblaky složeny.
A kdy lze tuto podívanou očekávat? Noční svítící oblaky (NLC) lze vyhlížet nízko nad severozápadním až severovýchodním obzorem orientačně asi hodinu po 22:30 resp. po 2:30 hod. letního času, tedy právě v době, kdy Slunce ozařuje už jen svrchní vrstvy atmosféry. V předchozích 2 letech byly pozorovatelné z našeho území minimálně v průběhu 10 nocí. Úspěšní pozorovatelé mohou své snímky a popis pozorování NLC nahrát přes tuto stránku.
 
+ Fotografie a pozorování NLC
+ Více informací o nočních svítících oblacích
 

V neděli 10. dubna minulého roku přecházel přes ČR tenký oblak saharského prachu, který předtím postupoval přes západní Evropu. Na pražské obloze bylo tou dobou možné pozorovat na jinak jasné obloze nezvyklou prachovou korónu (tzv. Bishopův kruh). Jak ukazuje snímek vlevo, jemný prach rozptyluje jednotlivé barevné složky slunečního světla stejně, a proto měla obloha bělavý nádech. Naopak sytou modř oblohy při čisté atmosféře ukazuje druhý snímek pořízený o šest dní později. Obě fotografie byly snímány ve stejnou dobu v 8:55 hod. SELČ a při zcela shodném nastavení fotoaparátu (expozice, clona, vyvážení bílé, barevná sytost, ISO atd.). V obou případech byla velmi dobrá dohlednost, nešlo tedy o rozptyl světla nízko v atmosféře.

Úvodní snímek byl pořízen z vrcholu Boubína před východem Slunce 2. listopadu 2011. Zdánlivě přirozenou siluetu vzdáleného pohoří však narušují nezvyklé "pokličky" na vrcholech. Takto si s obrazem pohrálo atmosférické zrcadlení, které vzniklo na inverzní vrstvě teplejšího vzduchu nad níže ležící chladnou vzduchovou masou. Stejně jako koncem minulé zimy byl na vrcholu boubínské rozhledny pohotovým fotografem Roman Szpuk.
Podobné zrcadlení zachytil ze stejného místa ve své fotokronice také vimperský fotograf Jan Tláskal ráno 25. listopadu 2011.

Mezosférická oblačnost je známá jako noční svítící oblaky. Sestává z drobných ledových částeček a tvoří se každoročně v červnu a červenci nad severními polárními oblastmi ve výškách kolem 85 km. Svým rozsahem zasahuje až ke středním zeměpisným šířkám, odkud může být pozorovatelná pouze za pozdního ranního a večerního soumraku. Připomíná pak bělavé či namodralé závoje nad severním obzorem.
Na jinak tmavé obloze jsou v tu dobu vidět hvězdy, zatímco případná troposférická oblačnost má již pouze tmavé kontury. Snímek tohoto nevšedního jevu zachycuje noční svítící oblaky (NLC) v předloňské sezóně nad Pražským hradem.
 
+ Pozorování NLC z našeho území

Čarokrásné ráno na Luční boudě. Nádherné odstíny ranního rozbřesku obarvují altokumulus nad Sněžkou. Scenérii takto zachytila webová kamera sítě HumlNet kolem 7:24 hod. Snímek je pozoruhodný jak tvarem oblaku středního patra tvořícím se v závětří hory, tak sytě rudými paprsky vycházejícího Slunce, které mu dodalo na dramatičnosti.

Neuvěřitelné představení v podobě jasných halových jevů zpestřilo 12. ledna 2010 službu Romanu Szpukovi na meteorologické stanici na vrcholu Churáňova. Prakticky celý mrazivý den poletovaly ve vzduchu drobné ledové krystaly, na nichž rozehrávaly sluneční paprsky světelný koncert... Krátce před 12 hodinou zářil téměř v nadhlavníku sytými spektrálními barvami cirkumzenitální oblouk, jeden z nejbarevnějších halových jevů (fotografie je zcela bez barevných úprav!). Další fotografie z tohoto úkazu lze obdivovat mezi přírůstky pozorování (1. díl, 2. díl).
 
+ Další snímky v galerii optických jevů

Noční svítící oblaky (též stříbřité oblaky či z angličtiny užívaná zkratka NLC) představují nejvyšší patro oblačnosti v zemské atmosféře, která se tvoří v mezosféře ve výškách kolem 80 - 85 km a to výhradně v období kolem letního slunovratu.
Červen a červenec jsou tedy obdobím, kdy je můžeme pozorovat i z našich zeměpisných šířek. Vidět jsou před a po místní půlnoci za pokročilého soumraku a to nízko nad severním obzorem jako bělavé či lehce namodralé řasovité závoje. Zatímco na temném nebi jsou již viditelné hvězdy, vzdálené vrstvy vysoké atmosféry ještě ozařuje Slunce a činí tak mezosférické oblaky viditelnými. Na úvodním snímku je výrazný úkaz zachycený webovou kamerou 21. června 2009 ve 23:04 hod. SELČ. v obci Svatý Jan u Sedlčan.

Letos se později než vloni objevily jarní pylové koróny. Vznikají kolem Slunce či Měsíce ohybem světla na pylových zrnech poletujících v ovzduší a mají podobu soustředných duhových obrazců, které jsou sice tvarem blízké kružnicím, ale vykazují určité asymetrie. Tato protažení nejčastěji ve svislé a vodorovné ose jsou následkem ohybu světla na nesférických pylových zrnech se specifickou orientací v prostoru.
Protože je jejich průřez ve směrech kolmých na směr pohledu ke světelnému zdroji rozdílný, jsou různé i poloměry interferenčních maxim v odpovídajících směrech.
Pěknou pylovou korónu se zřetelným zvýrazněním v horizontálním a vertikálním směru vyfotografovala Blanka Kubecová na jihu Čech letos v květnu. Další pozoruhodné snímky přináší aktualizovaná galerie.

O dlouhých zimních nocích máme zvýšenou šanci spatřit halové jevy vznikající ve světle Měsíce. Vznášejí-li se v atmosféře drobné ledové krystaly, můžeme v období několika dnů kolem úplňku pozorovat jevy vznikající lomem a odrazem světelných paprsků. Výhodou zimních úplňků je jejich velká výška nad obzorem, která záručuje dlouhé setrvání na obloze. Na úvodní fotografii je jeden z nejčastějších halových jevů - malé halo, které bylo zachyceno širokoúhlým objektivem nad hvězdárnou v Ondřejově.
Neodradí-li vás mrazivé počasí, můžete se pokusit o fotografování působivých zimních scenérií obohacených třeba právě o halové jevy.

Ač by náhodný divák při pohledu vysoko na oblohu mohl mít dojem, že se objevila obrácená duha, nenechme se zmást!
Výrazný barevný oblouk opisující část pomyslné kružnice kolem nadhlavníku (zenitu) je jedním z nejbarevnějších halových jevů, tzv. cirkumzenitální oblouk. Stejně jako ostatní halové jevy vzniká narozdíl od duhy lomem světla na drobných ledových krystalech v ovzduší. Ty se nacházejí celoročně ve vysoké řasovité oblačnosti, v zimě se však mohou vyskytovat i v přízemní vrstvě atmosféry. Cirkumzenitální oblouk sice není příliš vzácný, avšak díky své poloze vysoko na nebi snadno uniká pozornosti - pátrejme po něm, je-li sluneční kotouč níže než 32° nad obzorem. Jen tehdy se oblouk může vysoko nad Sluncem objevit. Odměnou za úsilí vynaložené na jeho vyhledání však může být spatření výrazných spektrálních barev.
Zvyšte svou šanci a přihlaste se k přijímání upozornění na halové jevy.

Noční svítící oblaky (též stříbřité oblaky či z angličtiny užívaná zkratka NLC) představují nejvyšší patro oblačnosti v zemské atmosféře, která se tvoří v mezosféře ve výškách kolem 80 - 85 km a to výhradně v období kolem letního slunovratu. Tehdy je můžeme vzácně pozorovat před a po místní půlnoci za pokročilého soumraku nízko nad severním obzorem jako bělavé či lehce namodralé řasovité závoje. Zatímco na temném nebi jsou již viditelné hvězdy, vzdálené vrstvy vysoké atmosféry Slunce ještě ozařuje a činí mezosférické oblaky viditelnými. Letošní nová pozorování stejně jako starší zaznamenané úkazy přináší tato stránka.

Parhelia (též paslunce či vedlejší slunce) patří mezi nejčastěji se objevující halové jevy. Mají vzhled duhově zbarvených skvrn po stranách Slunce ve stejné výšce nad obzorem. Spektrální barvy získávají díky lomu světla procházejícím ledovými krystaly ve tvaru šestibokých destiček s vodorovně orientovanými základnami. Pátrejte po nich zejména při nízké poloze Slunce, často překvapí svým jasem i sytými barvami, přičemž červený lem parhelií směřuje vždy ke Slunci. Zde představený působivý snímek pravého parhelia zachytila 15. března Iva Ondráčková na cárech vysoké řasovité oblačnosti. Štěstí měl i Roman Vaňúr, kterému se podařilo vyfotografovat jasné parhelium spolu s jeho odleskem na vodní hladině.

Předěl roku s inverzním charakterem počasí přinesl nevídanou smršť pozorování halových jevů v mrazivé přízemní vrstvě ovzduší v poletujících ledových krystalcích - tzv. diamantovém prachu. Ve slunečních či měsíčních paprscích tak bylo možné pozorovat zářivé halové jevy. Milan Osecký v Zátoni na Šumavě pohotově zachytil jeden ze vzácných jevů nedlouho po východu Slunce 3. února. Kromě jasných parhelií a malého hala se nad Sluncem objevil oblouček ve tvaru "V" - Moilanenův oblouk. Bohatou škálu často velmi vzácných halových jevů také přibližuje souhrnný článek o pozorovaných halových jevech na přelomu roků 2007 a 2008.

Vysoko v atmosféře ve výškách kolem 100 km končí svůj život drobná zrnka meziplanetární hmoty, když jen krátce zazáří a shoří.
Při takové příležitosti pozorujeme ionizovanou stopu po jejich rychlém průletu v ovzduší - meteor. Díky vzájemné rychlosti pohybu Země kolem Slunce a těchto částic mohou vzájemné rychlosti dosáhnout až 72 km/s, což je hodnota blízká rychlosti, kterou vlétávají do zemské atmosféry částečky roje Leonidy,
se kterými se Země každoročně, avšak s velmi proměnlivou intenzitou setkává kolem 18. listopadu. Letošní předpověď není sice moc příznivá, ale třeba budeme mít štěstí jako při bohatém roji Leonid v roce 2002.

Ranní rosa pozdního léta nabízí příležitost ke spatření barevného oblouku duhy v jejích kapkách. Podobně jako při dešťové přeháňce a současném svitu Slunce můžeme pátrat po duze v úhlu zhruba 42° od protislunečního bodu, který označuje stín naší hlavy vržený na orosený povrch. Přímo na vodních kapkách v trávě lze duhu pozorovat jen jako velmi slabý oblouk, mnohem větší šanci ke spatření pestrých duhových barev však nabízejí třeba orosené pavučiny (video). Nastane-li babí léto, může být procházka ranní rosou o zážitek bohatší. Ještě výrazněji duhu spatříme, pokud si vezmeme na pomoc polarizační filtr - světlo duhy je totiž výrazně polarizované.

V červnu a červenci nastávají za večerního či ranního soumraku příhodné podmínky pro pozorování nočních svítících oblaků. V době, kdy je sluneční kotouč 6 - 16° hluboko pod obzorem lze občas nad severním obzorem spatřit slabě zářící oblačné závoje připomínající řasovitou oblačnost. Jde však o vzdálené, v tu dobu ještě sluncem osvětlené ledové oblaky plující až v mezosféře ve výškách kolem 83 km, které se tvoří jen v období kolem letního slunovratu nad polárními oblastmi. Pozorovatelné jsou ze zeměpisných šířek přibližně 50 - 65°, tedy také z území naší republiky.

Jedno z mála mrazivých jiter letošní zimy přineslo pro Milana Vacka v Hlinsku mimořádný zážitek. Bylo jím pozorování ohromujících halových jevů třpytících se v ledových krystalech v přízemní vrstvě atmosféry, pro které se používá přiléhavé označení diamantový prach. Na úvodním snímku je zachyceno malé halo kolem slunečního disku a oslnivá vedlejší slunce po jeho stranách. Dále bylo možné pozorovat vysoko na obloze výrazně zbarvený cirkumzenitální oblouk a bělavý pás parhelického kruhu protínající Slunce. Podle zachycených halových jevů lze určit jaké typy ledových krystalů úkaz způsobily. Šlo o šestiboké ledové destičky v horizontální orientaci a dále o šestiboké ledové sloupky s náhodně i vodorovně orientovanou hlavní krystalovou osou.

Během východu Slunce 26. ledna 2007 pozoroval Martin Nekola v Ondřejově výrazný halový sloup, kterému propůjčil nízko zářící sluneční kotouč červenavé zbarvení. Tento halový jev vzniká odrazem slunečních paprsků od vodorovně orientovaných ploch ledových destiček, které se tohoto rána vznášely v nižší vrstvě atmosféry.
Na stejně orientovaných ledových krystalech vznikají také tzv. vedlejší slunce nebo cirkumzenitální oblouk. Halový sloup bývá patrný zvláště při východu a západu Slunce či Měsíce.

V zimních měsících můžeme pozorovat halové jevy také za mrazů v ledových krystalech v přízemní vrstvě ovzduší. Takovým poletujícím krystalům se říká diamantový prach. Při jednom z takových úkazů pozoroval v Rakousku Jan Bím nejen běžné malé halo, ale též zřídka vídaný Moilanenův oblouk připomínající tvar písmene "v" uvnitř malého hala nad Sluncem.
Pátrejte proto po halových jevech nejen ve vysoké cirrovité oblačnosti, ale také za mrazivých dní. Třeba budete mít takové štěstí jako Rostislav Hruška loňského ledna ve Frýdku - Místku, nebo Marie Hlaváčová v Alpách (video, 17 MB). Halové jevy však dokáže vykouzlit i světlo pouličního osvětlení jak zachytil Roman Maňák, nebo je můžete spatřit na sněhu jako Martin Popek. Na vaše letošní úlovky se těší nejen čtenáři těchto stránek.

Syté barvy časně ranní oblačnosti zachytila webová kamera sítě Hydronet 21. listopadu. Slunce bylo skryto ještě těsně pod obzorem, ale již osvětlovalo svými paprsky oblaky nad východním obzorem. Díky dlouhé dráze paprsků atmosférou se krátkovlnnější složka záření více rozptýlila, proto převládala v barvě slunečních paprsků dlouhovlnnější (červená) složka. Podobný pohled s dramaticky osvětlenými altokumuly poskytla toho rána i webová kamera umístěná na Čertově hoře nad Harrachovem.

Nejčastěji v horách nebo z letadel lze zahlédnout kolem stínu vrženého do oblačnosti soustředné barevné prstence. Jde o tzv. gloriolu, která vzniká zpětným ohybem světla na drobných vodních kapičkách. Podle hory Brocken v německém pohoří Harz je úkaz známý též pod názvem Brockenské strašidlo či přízrak, který děsil horaly. Ne tak Martina Popka, který pohotově pořídil tento snímek glorioly při výstupu na Rysy ve Vysokých Tatrách na Slovensku. Tento jev lze pozorovat také z letadel kolem jejich stínu v oblačnosti.

Jen během několika týdnů kolem letního slunovratu lze pozorovat noční svítící oblaky. Tvoří se v tomto období v horních vrstvách mezosféry ve výšce kolem 83 km jen za velmi nízkých teplot, které zde v tomto období panují. Tyto vzácné oblaky jsou viditelné za ranního či večerního soumraku při poloze Slunce níže než 6° pod obzorem nízko nad severním obzorem, kdy je vysoká atmosféra ještě osvětlená Sluncem. Jeden z nejvýraznějších letošních úkazů pozoroval 13. června na meteorologické stanici na Churáňově Roman Szpuk. Další letošní snímky z ČR jsou v přehledu pozorování.

Mimořádně jasné halové jevy bylo možné pozorovat z části našeho území 8. a 9. června 2006. Kromě výrazného a duhově zbarveného malého hala, které bylo opsáno spojenými dotykovými oblouky, byl po celé obloze ve výšce Slunce patrný bělavý pás parhelického kruhu. Nízko nad jižním obzorem byl pak pozorovatelný vzácný infralaterální oblouk a nad parhelickým kruhem ještě vzácnější Wegenerův oblouk. Tento oblouk se táhne z horního dotykového oblouku nad parhelickým kruhem po obou stranách oblohy do oblasti protislunce, kde se jeho dvě větve kříží ve tvaru písmene X. Tato část Wegenerova oblouku je zachycena na snímku Martina Nekoly z Ondřejova. Halové jevy vznikají po průchodu slunečních paprsků drobnými ledovými krystaly, které plují ve vysoko ležící řasové oblačnosti. Wegenerův oblouk vzniká na horizontálně orientovaných šestibokých ledových sloupcích, které dávají vzniknout též dotykovým obloukům malého hala. K jeho vzniku je však potřeba navíc jednoho vnitřního odrazu od podstavy krystalu.

Ohyb světla způsobující vznik koróny (soustředných barevných prstenců kolem Slunce či Měsíce) mohou vyvolat nejen malé vodní kapky, ale také drobné pevné částice vznášející se v ovzduší; například pyl. V jarním období unáší vítr celé oblaky malých pylových zrnek, a proto můžeme občas pozorovat pylové koróny kolem jasných světelných zdrojů. Sled barev je v takové koróně stejný jako u koróny vznikající na vodních kapkách, avšak její vzhled nemusí vždy nabývat podoby zcela pravidelných prstenců. Tvar pylových korón závisí kromě tvaru a orientace pylových zrnek také na výšce Slunce. Na úvodním snímku Martina Popka z Nýdku je pylová koróna z 2. dubna 2006. Původcem této koróny byl nejspíše pyl břízy nebo olše.
O tom, kdy se objevuje pyl jednotlivých rostlin, poskytuje informace pylové zpravodajství (pylový kalendář). Častým zdrojem pylových korón bývají též pylová zrnka borovic a dalších dřevin. Jarní měsíce tedy nejsou jen pohromou pro alergiky, ale také výzvou pro fotografy. První snímky byly již zaslány do galerie optických jevů v atmosféře.

Po sérii pozorování halových jevů vzniklých na ledových krystalech v přízemní vrstvě atmosféry na různých místech v ČR bylo možné pozorovat jasný úkaz také ráno 3. února v Praze. Halové jevy vznikají lomem a odrazem světla na ledových krystalech ve vysoko ležící oblačnosti, za silných mrazů se však mohou vyskytnout i při zemi, o čemž nás letošní zima už několikrát přesvědčila. Na ranní obloze zářila vedle Slunce po jeho obou stranách duhově zbarvená vedlejší slunce (tzv. parhelia), vysoko na obloze pak cirkumzenitální oblouk s živými spektrálními barvami. Ve výši Slunce obepínaly oblohu části bělavého parhelického kruhu, na něm se pak ve vzdálenosti 120° od Slunce skvěla po obou stranách bělavá boční slunce (tzv. paranthelia). Všechny tyto jevy vznikly ve slunečních paprscích díky šestibokým ledovým destičkám, které se vznášely podstavami orientovanými vodorovně.
V galerii lze vidět další zaslané fotografie a videa.

Mrazivé zimní dny dokáží vykouzlit drobné ledové krystaly i v přízemní vrstvě atmosféry (tzv. diamantový prach). V těchto poletujících krystalcích mohou lomem a odrazem světla jasně zazářit halové jevy. Ve Vysokých Tatrách přálo štěstí Štefanovi Rakúsovi v Mlynické dolině nad Štrbským plesem, kde bylo možné spatřit 10. prosince odpoledne při teplotě -5 °C výrazná vedlejší slunce (tzv. parhelia), část malého hala a parhelického kruhu. Vznikl tak krásný snímek stromku ozdobeného halem.
Halové jevy lze pozorovat nejen ve světle Slunce nebo Měsíce, pokud se ledové krystaly vyskytnou v přízemní vrstvě, mohou se objevit v noci u zdrojů umělého osvětlení. Podobné pozorování popisuje např. Roman Maňák na serveru astronomie.cz v nedávno uveřejněném článku.

Lomem a odrazem světla v ledových krystalech v atmosféře mohou vznikat halové jevy. Původcem světla přitom může být Slunce, Měsíc, ale i další zdroje. Na titulním snímku je záběr z jedné z celooblohových komor, které provozuje Švédský ústav kosmické fyziky (IRF). V nočních hodinách zaznamenává především polární záře, vedlejším efektem jsou však fotografie s halovými jevy kolem Měsíce. Snímek zachycující malé halo pochází z období zářijového úplňku, stejně jako celonoční videosekvence (0,5 MB), nebo sférické panorama. Na podzim a v zimě, kdy jsou noci delší než dny a kdy Měsíc v období úplňku vystupuje vysoko nad obzor lze častěji sledovat halové jevy ve světle našeho souputníka. Bohatý archív celooblohových snímků tak může posloužit také ke studiu halových jevů.
 
Novinka! Od nynějška můžete vyzkoušet pohyblivá sférická panoramata, také v nové sekci o halových jevech.

Duhu můžeme spatřit nejen při dešťové přeháňce, ale i ve vodních kapkách vodopádů, nebo třeba v proudu vody z hadice. Duha vzniká právě na opačné straně oblohy, než svítí sluneční kotouč - jeví se jako barevné kružnice o poloměru asi 42° stupňů kolem protislunečního bodu. Aby se tedy duha promítala nad obzor, je potřeba, aby se Slunce na obloze nacházelo níže než 42° nad obzorem. Tato podmínka je nyní během celého dne splněna od poloviny září až do března.
Úvodní snímek pořídil Jan Kondziolka v Havlíčkově Brodě při nedávném mistrovství ČR v požárním sportu. Nové snímky duh obohatily též galerii.

Přelom června a července poskytuje jedinečnou příležitost zahlédnout vzácný druh oblaků, které lze pozorovat pouze za letního soumraku nízko nad severním obzorem. Noční svítící (též stříbřité) oblaky se tvoří vysoko v atmosféře (mezopauze) ve výškách kolem 82 km. Při poloze Slunce 6-16° pod obzorem jsou ještě ozařovány Sluncem a objeví-li se, mají vzhled jemných bělavých či namodralých závojů podobných cirrům. Tyto tenké oblaky jsou tvořeny převážně drobnými ledovými částicemi. Nejlépe jsou pozorovatelné ze zeměpisných šířek 50 - 65° a občas jsou hlášeny také z našeho území.
 
+ Článek o nočních svítících oblacích na Astro.cz: díl 1, díl 2
+ První letošní snímky z ČR
+ Přidat fotografie do galerie

V kapkách jarních dešťů dokáží sluneční paprsky vykouzlit nádhernou duhu. Nalezneme ji právě na opačné straně oblohy než září kotouč Slunce. Duha vzniká lomem a odrazem paprsků ve vodních kapkách. Jasná hlavní duha o poloměru 42° vzniká po jednom, slabší sekundární duha pak po dvou vnitřních odrazech paprsků uvnitř kapek. Na snímku, který pořídil 11. května Martin Popek v Nýdku lze vidět také sérii slabších oblouků na vnitřní straně hlavní duhy - jde o tzv. podružné duhové oblouky, které vznikají interferencí paprsků vycházejících z kapek o stejné velikosti. Na velmi drobných kapkách vzniká široká bělavá duha. Množství snímků duh z posledních dnů obohatilo galerii.
 
+ Další snímky v galerii optických jevů
+ Přidat fotografie do galerie

Zářivá duha? Kdepak! Takto výraznými duhovými barvami může zazářit také jeden z halových jevů. Díky poloze vysoko nad Sluncem, ve tvaru oblouku se středem v zenitu, se mu říká cirkumzenitální oblouk. Spolu s vedlejšími slunci (tzv. parhelii) vzniká lomem paprsků procházejících oblaky tvořenými drobnými ledovými krystalky ve tvaru šestibokých destiček. Čím jsou destičky uspořádány více vodorovně, tím jsou barvy oblouku i vedlejších sluncí výraznější. Cirkumzenitální oblouk sice není tak častý, avšak díky své poloze vysoko na nebi snadno uniká pozornosti. Zkuste po něm pátrat dopoledne a odpoledne, je-li sluneční kotouč níže než 32° nad obzorem. Jen tehdy se oblouk může objevit. Snímek pořídil 15. 3. Patrik Trnčák v Holešově.
 
+ Další snímky v galerii optických jevů
+ Přidat fotografie do galerie

První březnový den bylo možné obdivovat na obloze halové jevy, které se objevily díky slunečním paprskům lámajícím se v oblačnosti složené z ledových krystalků.
Na snímku Marka Kolasy z Moravské Ostravy je malé halo, které patří mezi nejčastější halové jevy. Vzniká na náhodně orientovaných ledových krystalech ve tvaru šestibokých sloupků a má vzhled lehce duhově zbarveného kola s načervenalým vnitřním lemem, jehož poloměr na obloze činí 22 stupňů.
Snímek hala byl pořízen v 11:36 hodin, fotoaparátem Sony F828.
Další fotografie halových jevů z počátku března přináší galerie.
 
+ Další snímky v galerii optických jevů
+ Přidat fotografie do galerie

Nedělní večer 30. ledna byl od 16:15 až do několika minut po západu Slunce patrný velmi zřetelný halový sloup. Pozoroval a fotograficky jej zachytil Vladimír Odvářka z Českých Budějovic. Halový sloup patří mezi časté halové jevy a objevuje se díky ledovým krystalkům vznášejícím se v ovzduší. Sloup vzniká odrazem slunečních paprsků od podstav téměř vodorovně orientovaných ledových destiček a nejlépe bývá patrný právě při západu či východu Slunce (Měsíce). Na stejně orientovaných ledových krystalech vznikají také tzv. parhelia.
 
+ Další snímky v galerii optických jevů
+ Přidat fotografie do galerie

Ve večerních hodinách 21. ledna 2005 bylo možné z ČR pozorovat polární záři díky nedávné silné erupci, která vzplanula na Slunci. Tam, kde počasí pozorování dovolilo, bylo možné vidět nad severním obzorem proměnlivé červené oblasti nebo nazelenalou záři při obzoru.
Přiložený snímek z 23:38 hodin SEČ umístěný v galerii pořídil Jan Hollan z Hvězdárny a planetária Mikuláše Koperníka v Brně. Při fotografování bylo použito širokoúhlé předsádky typu "rybí oko". Polární záře je patrná jako načervenalý obláček ve spodní části snímku, světlý bod nahoře je Měsíc.
Nejjasněji však byla záře pozorovatelná již dříve večer - od osmi do půl deváté. Více snímků naleznete v na stránce Jana Hollana.
 
+ Další snímky v galerii optických jevů
+ Přidat fotografie do galerie

Mimořádně jasné a výrazné duhové zbarvení oblaků v okolí Slunce bylo pozorovatelné z našeho území v sobotu 8. ledna. Šlo o tzv. irizaci, výrazné zbarvení okrajů tenkých oblaků tvořených drobnými kapkami o stejné velikosti. Irizace vzniká ohybem světla právě na těchto kapičkách v oblačnosti druhu altocumulus nebo cirrocumulus. Mezi podobné ohybové jevy se řadí též koróna, jejíž tvar bývá symetrický. Snímek vpravo pořídil na Šumavě poblíž Prášil Martin Poupa. Do galerie dorazilo množství dalších úchvatných snímků od pozorovatelů z celé ČR. Z Prahy pak pochází přiložená videosekvence.
 
+ Další snímky v galerii optických jevů
+ Přidat fotografie do galerie

Oblak neobvyklého tvaru ozvláštnil krkonošskou oblohu a zachytila jej kamera projektu Hydronet.cz.
Jde o oblak druhu altocumulus lenticularis, který patří mezi tzv. orografickou oblačnost. Takové oblaky se tvoří poblíž terénních překážek, vznikají při proudění vzduchové masy s vhodnou vlhkostí např. přes pohoří. Snímek byl zachycen na Lysé hoře v Krkonoších 10. listopadu v odpoleních hodinách mezi 13:25 - 14:30 (videosekvence).
 
+ Další snímky v galerii optických jevů
+ Přidat fotografie do galerie

Unikátní snímek bílé (mlhové) duhy zachytil Patrik Trnčák z Holešova. Obvykle bývá duha výrazně barevná díky lomu a odrazu světla ve sférických vodních kapkách. Bílá duha, jejíž poloměr je podobný jako u klasické duhy, je však mnohem širší. Její barvy jsou nevýrazné, neboť difrakce světla na drobných mlžných kapkách barvy rozmyje a nedovolí vzniknout úzkým barevným pásům, jak je známe z duhy vznikající při dešti na mnohem větších kapkách. Duhu vždy nalezneme na opačné straně oblohy než Slunce.
 
+ Další snímky v galerii optických jevů
+ Přidat fotografie do galerie

Jasná parhelia (vedlejší slunce) vyfotografoval Patrik Trnčák z Holešova. Parhelium patří mezi časté halové jevy, která často upoutají pozornost svým duhovým zbarvením, neboť vznikají lomem světla v ledových krystalcích ve vysoké oblačnosti. V horní části fotografie je navíc zachycen vzácný Parryho oblouk vyžadující speciální orientaci ledových krystalů ve tvaru ležatých sloupků.
 
+ Další snímky v galerii optických jevů
+ Přidat fotografie do galerie