|
|
|
|
Noční svítící oblaky, foto Tom McEwan
|
Na tmavé noční nebo soumračné obloze jsme navyklí za jasného počasí vídat hvězdy, oblaky se nanejvýš jeví jako tmavé siluety na pozadí pohasínajícího nebe. Je tedy možné v noci vidět zářící oblaky? Ano! V období kolem letního slunovratu je zřídka možné pozorovat vzácný druh oblaků, kterým se podle nevšední doby viditelnosti říká noční svítící oblaky či stříbřité oblaky.
|
|
|
|
Průřez atmosférou
|
Noční svítící oblaky představují zvláštní typ oblačnosti, která nemá s běžnou oblačností mnoho společného. Zatímco běžné oblaky se v našich zeměpisných šířkách vyskytují do 12 kilometrů nad povrchem, tj. v části atmosféry, které se říká troposféra, noční svítící oblaky se vyskytují mnohem výše - v horní části mezosféry ve výškách kolem 80 - 85 km!
Poprvé byly pozorovány v roce 1885, tehdy se také rozběhl program jejich sledování a podařilo se je také poprvé vyfotografovat. Tyto oblaky jsou velmi tenké a nejspíše je tvoří drobné ledové částice, i když dříve byly považovány za shluky částic kosmického či vulkanického původu.
Na denní obloze se tento typ oblaků pozorovat nedá. Vhodné podmínky k jejich spatření nastávají na soumračné obloze v období kolem letního slunovratu a pozorují se na severní i jižní polokouli ze zeměpisných šířek 50 - 65°. Na naší polokouli je lze pozorovat od poloviny května do poloviny srpna, avšak hlavní doba výskytu spadá na červen a červenec.
Noční svítící oblaky se objevují v době, kdy je sluneční kotouč asi 6 - 16° pod obzorem a to mezi severozápadním a severovýchodním obzorem. Bývají nejlépe pozorovatelné před a po místní půlnoci. Vzdálené vysoké vrstvy atmosféry jsou za těchto podmínek ještě osvětlovány Sluncem a právě tehdy lze tyto vzácné oblaky na pozadí soumračného nebe spatřit.
Vzhled nočních svítících oblaků
Pokud průzračný vzduch dovolí, lze noční svítící oblaky pozorovat jen těsně nad obzorem, obvykle ne výše než 15 - 20°, mohou se však táhnout přes širokou část horizontu. Mají vzhled stříbřitých závojů často s modravým nádechem, občas v nich bývají pozorovatelné jemné struktury připomínající běžné cirrostraty.
Podle tvaru se noční svítící oblaky dělí na 4 základní skupiny a několik podskupin:
Noční svítící oblaky mohou připomínat i běžné oblaky, které může zvýraznit například svit Měsíce. Při pozorování dalekohledem může skutečné noční svítící oblaky prozradit jemnější struktura než která je viditelná pouhým okem, zatímco běžné cirry mají v dalekohledu spíše mlhavý vzhled.
Podmínky vzniku oblaků
Noční svítící oblaky (angl. zkratka NLC) se nacházejí v horní části mezosféry ve výšce kolem 83 km, přesněji v tzv. mezopauze, což je vůbec nejchladnější část zemské atmosféry. Její teplota v polárních oblastech však není celý rok stejná. Pouze v období několika týdnů se středem krátce po letním slunovratu je zde paradoxně teplota nejnižší a klesá až pod -130°C a pouze za těchto podmínek se mohou noční svítící oblaky tvořit. Byly též detekovány z kosmických sond, pomocí radarových odrazů a díky těmto výzkumům se navíc ukazuje, že oblaky tohoto typu se nevyskytují pouze v blízkosti pásma odkud jsou hlášena pozorování (50 - 65° severní a jižní zeměpisné šířky), ale že se v letním období tvoří nad celou polární oblastí - užívá se pro ně pojem polární mezosférické oblaky (angl. zkratka PMC). Noční svítící oblaky jsou tedy zřejmě jen viditelnou částí mezosférické oblačnosti. Důvod, proč nebývají tyto oblaky pozorovatelné i z míst blíže pólům je skutečnost, že v období výskytu mezosférické oblačnosti je v těchto oblastech příliš světlá obloha nebo polární den. Mimo toto období mezosférická oblačnost mizí a situace se opakuje o půl roku později v polárních oblastech na opačné polokouli.
Pokles teploty a vznik oblačnosti v mezosféře je podmíněn sezónními změnami proudění a oblačnost se zde může tvořit přesto, že jde o velmi suchou část atmosféry. Částečky ledu tu vznikají jednak díky přenosu malého množství vodních par z nižší části atmosféry a zároveň také díky vzniku molekul vody přímo v mezosféře - zřejmě štěpením metanu slunečním zářením. Mechanismus vzniku oblaků ale není zatím dostatečně objasněn.
Ukazuje se, že v posledních desetiletích je výskyt nočních svítících oblaků vyšší, což může souviset se změnami klimatu. Výsledky německých pozorovatelů z 90. let (viz odkazy) naznačují také možnou souvislost výskytu nočních svítících oblaků se sluneční aktivitou. Více nočních svítících oblaků se údajně pozoruje v letech s nízkou sluneční aktivitou, která přispívá k dosažení nižší teploty v polární části mezopauzy.
Pozorování z území České republiky
Na našem území byly noční svítící oblaky poprvé pozorovány 10. června 1885 v Praze geofyzikem Václavem Láskou (1862-1943). Vzhledem k tomu, že se naše území nachází na jižní hraně pásu, ze kterého jsou pozorování nočních svítících oblaků hlášena, šanci ke spatření těchto oblaků nabízejí počátkem léta místa s nerušeným výhledem na severní obzor a to zejména ty lokality, kde neruší umělé osvětlení.
Podle údajů ze stránek Noctilucent Clouds Obsevers' Homepage shromažďující pozorování nočních svítících oblaků pochází z nedávné doby několik pozorování též z ČR ( - Klášter Teplá, - Praha, Jeseník). Ze starších pramenů lze uvést pozorování z , kdy byly fotografovány z Jablonce nad Nisou. Každoročně přichází také několik pozorování z části Českého lesa. Povzbuzením mohou být rovněž záznamy z Německa, odkud přichází pozorování i z míst odpovídajících zeměpisnou šířkou nejjižnějším částem území České republiky.
Děkuji Tomovi McEwanovi za poskytnutí fotografie nočních svítících oblaků,
která byla pořízena v noci z 21. na 22. června 2001 ve Skotsku.
