Z historie

Johan Hevelius pozoroval 20. února 1661 úkaz "sedm sluncí". Na celooblohové kresbě představuje okrajová kružnice horizont, střed obrázku je nadhlavník.

Záznamy o halových jevech lze údajně odhalit již ve výtvarných projevech lidí doby bronzové, nicméně popsány byly ve 4. století před naším letopočtem Aristotelem, od něhož pochází i samotný termín. První zaznamenaný výskyt halových jevů z našeho území pochází ze 7. března 1135 z Prahy. Na obrázku vlevo je jedno ze starých vyobrazení, jehož autorem je polský hvězdář Johan Hevelius (1611-1687), jenž pozoroval 20. února 1661 v Gdaňsku rozsáhlý halový úkaz, který popsal jako "sedm sluncí".

Vysvětlení principu vzniku halových jevů odrazem a lomem světla pochází od René Descarta (1596-1650), který se též zapsal do historie zkoumání duhy. První soubornou teorii osvětlující vznik základních halových jevů podal v roce 1681 francouzský fyzik Edme Mariotte (1620-1684).

	Vyobrazení úkazu pozorovaného v Norimberku v roce 1583

Z doby před vynálezem fotografie pochází záznamy o rozsáhlých úkazech nejčastěji z kronik, kde jsou líčeny podobně jako objevení polární záře jako symbolická zjevení.
Na obrázku vpravo je vyobrazení halových jevů od Michaela Peterleho zachycující úkaz pozorovaný z Norimberku v roce 1583. Jev byl popsán jako "Vymalování divu a zázraku nedávno ukázaného, totiž tří sluncí a tří duh na obloze nebeské, což v městě Norimberce i jinde měsíce dubna léta tohoto 1583 vidno a spatříno bylo".
Mezi nejlépe zdokumentované historické úkazy patří kromě Heveliova pozorování z roku 1661 též pozorování Johanna Tobiase Lowitze (1757–1804) z 18. června 1790 v Petrohradu, nebo Williama E. Parryho (1790-1855) z 8. dubna 1820 na Melvillově ostrově v Kanadě.

Pokračování - fotografie halových jevů