Churáňovské tání a halové jevy

Autor článku je pozorovatelem na meteorologické stanici na Churáňově. Tento článek byl napsán na jaře roku 1999 a byl pak otištěn též ve čtvrtletníku Šumava. Byla by však škoda si toto poutavé jarní vyprávění nepřipomenout...

	Noční meteorologická stanice na Churáňově s protáhlými stopami hvězd (foto Roman Szpuk)

Jen pozvolna a opatrně vchází jaro do šumavských končin. A letos mělo vskutku spoustu práce, vždyť zima navršila Slunci do cesty k Zemi tolik sněhu (na Plechým naměřil jeden nadšenec v půli února 320 cm, u Roklanské chaty jiný 300 cm a ještě 30. dubna na hranici od Luzného k Blatnému vrchu leželo kolem 120 cm sněhu)... Jenže nechce-li člověk na horách propásnout ten první jemný dotek jara, nemůže se ohlížet na sníh. Naopak - Slunce samo mu poradí, kdy je nejvhodnější zavřít oči, nastavit tvář obloze a kdy je třeba se z plna plic nadechnout: To vlahá vůně táním zmáčených luk, nesměle zahřátých kamenných mezí a vlhké kůry probouzejících se stromů prozradí, že jaro už nelze utajit sněhem...

První jarní ofenzívu jsem si uvědomil už 11. března, v době, kdy se člověk mohl nadít tání stejně jako divoké metelice. Tenkrát se mračna už od rána zvolna rozpouštěla, kupy jak ostrovy z pěny se sesypaly pod modrou hladinu nebeského moře a Slunce hřálo, opíralo se z druhé strany do nadutých plachet sněhových závějí. Některé z nich na severní straně stanice dosahovaly ještě mnoho přes metr výšky. Ale na jihovýchodě, v místě, kde se vítr odrážel od budovy a nedovolil sněhu usednout, už se objevila holá země. Omačkaná ještě tíhou sněhu ukrývala ve své slehlé trávě pěšinky hrabošů a také - drobné kvítky. Ráno to byla ještě poupátka, zarudlá, s pokroucenými kratičkými stvoly a odpoledne už hlavičku obezřetně natočila ke Slunci, jako by je ze snu cosi předčasně budilo: Sedmikrásky!

Teprve v dubnu, když jsem se skláněl nad zbytky už mizících závějí, jsem pochopil, jaký je rozdíl mezi zimním a jarním táním. Na jaře už totiž jednoznačně s teplým vzduchem, větrem a deštěm spolupracuje Země. Jako by i pod sněhem ucítila, že někde daleko v podhůří, na pasekách, podél okrajů hustých lesů či na větrem často navštěvovaných pastvinách už je háv sněhu potrhán a že už tam Slunce má kam zapouštět kořínky své hřejivé energie. Začíná tavit sníh zespodu a vytvářet pod ním prostor, jakési jeskyně, v nichž už se chystají stébla a květiny na chvíli, kdy si k nim Slunce najde cestu. Skloněn nad jednou ze závěji pozoroval jsem její okraj, jak taje, ustupuje a odhaluje postupně nové a nové rostlinky. A tu zpod sněhu vyběhl - brouk! Jak zpod sněhového klenutí svého tajícího úkrytu.

Nejrychleji sníh mizí v teplém a suchém větru, ve föhnovém proudění. 25. března foukal jihozápadní vítr, teplota se vyšplhala takřka k patnácti stupňům a měděné obložení staniční budovy se rozpálilo jak uprostřed léta. Poslouchal jsem na ochozu blížící se a opět se vzdalující šum lesa, jak se do něj noří a zase z něj navrací jarní zpěv ptáků. Se zavřenýma očima bych řekl: Čas ke koupání. Pak se ohlédnu a zrak mi vypálí oslnivá běl sněhových polí. Vzduch je suchý, chvílemi relativní vlhkost vzduchu klesá až ke 23 %. Rty mi okorávají, destilovaná voda z misky pod vlhkým teploměrem psychrometru se vypařuje a i sníh mizí doslova před očima, suchý a teplý föhn tu třpytivou firnovou kaši slízává jak mlsné dítě svoji zmrzlinu...

Pozorovatel počasí však může prožívat příchod jara ještě jinak: Při pohledu vzhůru objeví náhle už typicky letní mraky. Vzpomínám si, jak jsem 13. března zahlédl poprvé po zimě altocumulus castellanus a cumulus castellanus, řadu oblačných kup pospojovaných ve věžičky a cimbuří, z nichž visela virga, vypařující se srážkové pruhy, jak by nějaké vězněné dívky spustily z oblačných hradeb své vlasy. Tenkrát jsem ty mraky přivítal jako posly už blížících se letních výstupných proudů v instabilním vzduchu, ranní ohlašovatele bouřek.

Churáňovská metelice (foto Roman Szpuk)

Během dubna už letos většina sněhu z okolí Churáňova zmizela. Zima už nenašla sílu k protiútoku, jako třeba v roce 1980, kdy mezi 22. až 25. dubnem stačilo napadnout 80 cm nové bílé nadílky a ještě 1. května leželo na stanici 55 cm sněhu, nebo v roce 1988, kdy po vytrvalých sněhových přeháňkách dosáhla 29. března sněhová pokrývka impozantních 197 cm. Letos paní mrazů předala jaru žezlo bez výtržností. Jen osamělé splazy přikryté nízkými větvemi mladých smrčků občas k ránu ochladily vlhký noční vzduch a tak se nad nimi vytvořila přízemní mlha. Pozoroval jsem ji kupříkladu i 27. dubna ráno. Připomínala smrtelný dech odcházející zimy, jakýsi průsvitný němý testament nehnutě se vznášející nad už trochu kalnou bělobou zbytků sněhu... Tu a tam ještě přízemní mráz dokázal k sobě přikovat zrnka firnu, ověsit je broušenými střípky jíní, ale každý věděl, že už je jen otázkou času, než i ten poslední ledový krystal vezme za své.

Dá se říci, že zima ustupuje z hor dvěma směry: Spolu s přízemními mrazíky do údolí a na otevřené louky (v noci z 16. na 17. května jsme naměřili při zemi ještě -3,6°C), ale zároveň i do vyšších pater, až na samotné vrcholky. Krásně člověk může číst její ústup do výše v bučinách. Jednotlivé stromy začínají rašit podle nadmořské výšky - od konce dubna - a někdy stačí několik desítek výškových metrů, tak ostrá je hranice, nad níž se pupeny ještě nerozvily a pod níž už se zelenají světlé a hebké kalíšky nových sametových listů. Pak zima se svými mrazy a ledovými krystalkami ustoupí až do hladin střední a vysoké oblačnosti, odkud k nám přes léto doléhá její pozdrav v podobě krup či - halových jevů.

U halových jevů bych se rád ještě na chvíli zastavil. Nejsou sice spojeny konkrétně s jarním počasím, můžeme je pozorovat během celého roku, ale přesto si jich mnoho lidí ani nevšimne, a to je škoda. Halové jevy se tvoří v důsledku odrazu a lomu slunečního či měsíčního světla na ledových krystalcích, zpravidla v oblacích druhu cirrus, cirrostratus, ve výškách nad 6000 metrů. Nejčastěji můžeme pozorovat tzv. malé halo, bílý nebo jemně duhový kruh v úhlové vzdálenosti asi 22° kolem Slunce, v němž červená barva je vždy na okraji bližším slunečnímu disku. Občas bývá doprovázen tzv. parhelii, vedlejšími slunci vznikajícími vně malého hala. Malé halo i vedlejší slunce nejraději pozoruju večer či ráno. Měl jsem to štěstí vidět obojí kupříkladu 14. a 17. května před západem Slunce. Onoho 14. května vznikla nad Šumavou bouřková situace. Nad Zhůřským hřebenem se hrbily vysoké kupy, stříbřitě okrové, a nad nimi na cirrostratu se rozzářilo levé parhelium v barvách duhy. V tu chvíli mi dokonce jedna z kup skutečné Slunce zakrývala, o to lépe jsem mohl pozorovat jeho odraz v tajemném zrcadlovém bludišti oblohy. Pak přes churáňovský vrch, ale i přes celé šumavské podhůří začala postupovat přeháňka a Slunce mezi tím zapadlo. Trochu odlišná situace nastala 17. května večer, to se začalo zatahovat hustým cirrostratem, pod kterým vlnové proudění vykreslovalo krásný, tmavý a vysoký lagunovitý a zvlněný altocumulus. Na cirrostratu se tentokrát objevilo malé halo dokonce i s horním dotykovým či tangenciálním obloukem, který se někdy hala dotýká v nejvyšším bodě přímo nad Sluncem.

	Halový sloup (foto Roman Szpuk)

Dalším často pozorovaným jevem je tzv. halový sloup, který vzniká odrazem paprsků od horizontálně orientovaných ploch ledových krystalků. Lze ho spatřit i po západu Slunce, jak mohu potvrdit i ze své zkušenosti, kterou jsem učinil 10. dubna. To už postoupil soumrak a červánky chladly, ale sluneční sloup v cirrech ještě dlouho ukazoval místo, kudy pokračuje pod obzorem Slunce ve své pouti. A jak hlouběji se nořilo, zkracoval se a temněl, jako by jím neznámý odcházející poutník dne dával o sobě vědět - mně, už do zemského stínu. Jako by dával kdosi majákem znamení ze Země lodím na zenitu...

Existuje ještě o mnoho více halových jevů. Mají tajuplné názvy jako Parryho a Lowitzovy oblouky, velké halo (v úhlové vzdálenosti 46° od středu Slunce) a též jeho téměř dotykový cirkumzenitální oblouk, vedlejší (stodvacetistupňová) slunce - paranthelia a protislunce na opačné straně oblohy - antihelia. Většina z nich je v našich zeměpisných šířkách vzácná, v ideálních podobách se vyskytují blíže k pólům, ovšem paranthelia včetně částí tzv. horizontálního kruhu, na kterém se vyskytují všechny zmíněné odrazy Slunce, jsem viděl 29.června dopoledne i u nás na Šumavě. A to je na základě 22-letého pozorování v Holandsku jev k vidění nanejvýš tak jednou do roka (oproti 209-ti výskytům malého hala).

Úkazem příbuzným jevům halovým - alespoň co se vnější podobnosti týká - je tzv. irizace, perleťové zabarvení okrajů oblaků, v němž převažuje zelená a růžová barva. Mám už svoji metodu pro její pozorování: Objeví-li se na obloze vysoké čočkovité oblaky (altocumulus lenticularis) či průsvitné drobné beránky, o nichž takřka nelze rozhodnout, zda jde ještě o altocumuly či už o cirrocumuly, a jsou-li tyto oblaky oslnivě bílé, tak, že do nich nelze takřka pohlédnout, doprovodí je dříve nebo později irizace. Často se objeví nečekaně nad náhle se protrhnuvšími nízkými straty po přechodu frontálního systému. Dokáže však překvapit - jako 10. června - i když čočkovitý mrak není zasažen plným slunečním světlem, tenkrát se irizace objevila na matně osvětlené čočce pod houstnoucím altostratem. Irizace je krásná a jemná, kdo neví, jak ji hledat, neobjeví ji, možná i proto, že je třeba zastínit si při jejím pozorování Slunce, od nějž vzniká do úhlové vzdálenosti pouhých deseti stupňů. Mrak, který je jí ovrouben, připomíná ostrov, na jehož pobřeží jako by pohádkové moře vyplavilo prach z opálového pokladu nějaké podmořské královny...

Nejvýrazněji se irizace projevuje na tzv. perleťových mracích, které se vzácně vyskytují v úctyhodných výškách okolo 28 km. Mají tvar čočkovitých altocumulů svítících jasně ještě dlouho po západu Slunce nad už tmavnoucími nejvyššími mraky troposféry - cirry. Ale ani tím výstup za uchvacujícími jevy na obloze nekončí: Mezi jednou a druhou hodinou noční, ještě dříve, než se ohlásilo svítání, zahlédl jsem 3. července nad severovýchodním obzorem stříbřitá oblačná vlákna připomínající písčité vlny na dunách. Noční svítící oblaka! Se zatajeným dechem jsem se na ně díval dalekohledem. Jsou stejně vzácná jako polární záře. A právě v období slunovratu, kdy se Slunce nedostane pod obzor níže než 16,5°, přichází jejich chvíle. Meteorologové ještě sami nemají jasno, zda se skládají z vody vytvořené fotochemickými reakcemi, či z meteorického prachu. Vznikají ve stratosféře ve výškách mezi 70-ti až 90-ti kilometry a ve své maximální svítivosti jsou ke spatření opět za polárním kruhem...

Tak si říkám - škoda, že kvůli halovým jevům, nočním svítícím oblakům či polární záři nebydlíme někde na Špicberkách, jakož kvůli bouřkám třeba na Jávě... Ale copak záleží na výstřednostech přírody, stačí-li trocha fantazie? Vždyť i Šumava má své uchvacující počasí, své mraky, mlhy, vichřice. Přicházejí jako součást této krajiny, berou na sebe barvy našich lesů, vytvarované podle našich hor a údolí. Vstupují nad nás neokázale po způsobu našich moudrých patronů. V souladu s našimi nitry, ať už melancholickými či sangvinickými, nás navštěvují od kolébky až ke smrti. Někdy je dokreslí hudba deště, jehož každá kapka naznačí, nač a jak čeká vyprahlá Země jako na milost, jindy je doprovodí zahromování. A některé z těch dějů bych nazval - tichým střídáním stráží. I jarní tání nás učí mlčenlivému předávání žezla mezi dvěma pány - zimou a létem, vede nás k poznání, že vše na světě má odměřeno svůj čas, i ono kalné divoké jarní podvědomí horských potoků, které stále čeká na svoji chvíli... Pochopíme, že nic se v přírodě neztrácí, že i ta zima má v létě kam se uchýlit a ze svých oblačných výší nás obohacovat stejnou krásou jako třeba v lednu, kdy nechá sluneční světlo rozkládat na krystalu jinovatky přímo u našich nohou. A večerní zbarvení oblohy taktéž - vždy na hranici dvou procesů vidí člověk skutečnost plastičtěji: Smí se nechat překvapit.

	Duha (foto Roman Szpuk)

Ještě jedním takovým zážitkem se s vámi rozloučím.
Bylo to 8. května večer. Celý den pršelo, ale těsně po západu Slunce se protrhla náhle nad západním obzorem obloha, to jak přešel okludující frontální systém, a tou trhlinou vylila se poslední láva horkého nebe. Úžasná horizontální dohlednost se jí otevřela, svit volné oblohy v jediném okamžiku mnohonásobně obmalovat temně modré obrysy hor nad Sušicí, Vysoký hřbet i nižší kopce okolo.
Kolik fantastických odstínů se tu přede mnou pomíchalo, na těch osmdesáti kilometrech výšky, v nichž smí zemská atmosféra rozptylovat světlo. Sivomodré oblačné hrady na severovýchodě a jihozápadě zvolna doprovázely svoji frontu, kryly ústup deště, a paprsky purpurového slunce je místy potřísnily, zjevily se na nich a prosákly některými jejich patry a také cáry nejnižších oblaků se na okamžik proměnily v plamenné ploutve neklidných rozplývajících se ryb. Pozdě se dnes dostalo Slunce ke slovu. Stačilo však ještě nečekaně otevřenou cestou z posledních sil paprsků vymalovat na východní deštivou stěnu - duhu! Ozdobilo jí už odplouvající temná mračna, vyklenulo ji až do nejvyšší možné výše pozorovatelné z povrchu Země - do půlkruhu. Matně a trochu zarudle stála nad lesy a odspodu z ní zvolna ukrajoval stoupající zemský stín...

Roman Szpuk